Peter C. Brown, Henry L. Roediger III, Mark A. McDaniel: Nauč se to! (Jan Melvil Publishing, 2017)

Jako docela přemýšlivý a poměrně běžnému riziku vyhoření tvrdošíjně odolávající lektor němčiny se vytrvale zabývám otázkou, jak svou práci dělat lépe. Proto jsem se v poslední době také začal více zajímat o knihy z ranku osobního rozvoje. Po své recenzi na „bibli“ podnikání českých freelancerů od Roberta Vlacha Na volné noze jsem si tentokrát vybral knihu s užším zaměřením, které je určena všem, kdo (se) něco učí – čili jak studentům, účastníkům školení, neurochirurgům, hercům atd., tak samozřejmě i vyučujícím, ať už těm na školách, či různým školitelům a v neposlední řadě samozřejmě i lektorům cizího jazyka.

Kniha je dílem jednoho spisovatele a dvou kognitivních psychologů (kteří se zčásti opírají o svůj výzkum realizovaný s dalšími devíti kolegy) a nezapře svůj anglosaský původ. Představená teorie je totiž jednak velmi důkladně podložená empirickým výzkumem (sběr zkušeností u konkrétních osob, řada experimentů, uvádění principů vzdělávání do praxe), jednak jsou základní myšlenky omílány neustále dokola, jako by kniha na každé stránce čtenáři sdělovala „no tak, nauč se to!“. Nutno ovšem podotknout, že v tomto případě má repetitivní forma své opodstatnění. Autoři byli při psaní knihy velmi důslední a konzistentní, sdělované skutečnosti čtenáři servírují oním předepisovaným způsobem, aby si v jeho mysli našly cestu do dlouhodobé paměti.

K hlavním principům efektivního učení patří jistá forma opakování, což asi pro většinu z nás nijak překvapivé není. Nicméně konkrétně se jedná o postupy, které, jak autoři opakovaně zdůrazňují, jsou všechno, jen ne intuitivní. Jedná se o tzv. rozložené, prokládané a variabilní učení, dále o reflexi, generování či rozpracování, které v knize tvoří červenou nit, na kterou se nabalují příběhy konkrétních lidí (např. pilota, studenta medicíny, policisty nebo trenéra fotbalového týmu). Vůbec od věci není ani pravidelné (sebe)testování poskytující důležitou zpětnou vazbu. Negativní pól v přístupu k učení tvoří „klasická“ metoda pouhého opakovaného čtení dané látky, tzv. biflování neboli „nalejvárny“, příliš efektivní není ani učení naráz.

Vedle úvodního vysvětlení základních učebních metod kniha ve své druhé části obsahuje jakousi vědomostní nadstavbu. Odkazuje se zde na poznatky Carol Dweckové o růstovém nastavení mysli, na bestseller Daniela Kahnemanna Myšlení, rychlé a pomalé o lidském úsudku, který nezřídka podléhá iluzím a zkreslením, nebo na tzv. záměrný trénink. Kniha rovněž pojednává o různých druzích inteligence a v závěru se věnuje i mnemotechnickým pomůckám. Některé budou vhodné jen pro opravdové fajnšmekry, kteří jsou ochotni si informace určené k zapamatování v mysli asociovat s konkrétními obrazy, aby např. byli schopni zpětně odříkat dlouhé řetězce čísel (mimochodem držitelem rekordu v této disciplíně je paměťový atlet Johanes Mallow z Německa, který si dokázal zapamatovat 364 čísel).

Poslední část knihy vznikla neplánovaně: „[…] lidé, kteří si knihu předběžně přečetli, nás přesvědčovali, abychom byli konkrétnější a poskytli čtenářům i praktické rady. A tak vznikla tato závěrečná kapitola.“ (s. 193) Všechny poznatky jsou v ní – once again – shrnuty a ilustrovány na příkladě konkrétních osob, resp. firem.

Celá kniha je přehledně strukturovaná, čemuž přispívá i shrnutí na konci většiny kapitol uvozené podnadpisem „Zapamatuj si“. Český překlad Evy Nevrlé působí přirozeně, kniha je velmi čtivá. Poznámkový aparát pro zvídavější čtenáře je připojen až na konci knihy, od četby hlavního textu tak neodvádí pozornost a kniha nepůsobí přespříliš akademicky, jakkoli striktně vědecký postup autoři zvolili. Úplně na konci nechybí ani soupis doporučené literatury.

Bez jedné věci se ovšem v knize propagované učební metody neobejdou – je to ono (mimochodem již v recenzi na knihu Roberta Vlacha vyzdvihované) zvýšené mentální úsilí, které jaksi jde proti lidské přirozenosti, totiž lenosti. Autoři tak opakovaně upozorňují na zdánlivý paradox, že čím jsou obtíže při procesu učení větší, tím lépe se daná věc uloží do paměti. Takové obtíže příznačně nazývají „žádoucími nesnázemi“: „Nespoléhejte pouze na metody, které vám jsou příjemné […] Nemyslete, že je něco špatně, když vám jde učení ztěžka. Pamatujte, že obtíže, které překonáte pomocí většího kognitivního úsilí, se vám bohatě vrátí v podobě hloubky a trvanlivosti vašich znalostí.” (s. 154) Obdobou českého „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ je pak v knize uváděné „trénuj, jako kdybys hrál, a budeš hrát, jako kdybys trénoval” (s. 60).

Všechny klasické rysy anglosaských knih o osobním rozvoji jsou zde díky tématu naprosto legitimní: ať už se jedná o již zmíněné neúnavné omílání základních principů, nebo o velký důraz na názornost, které slouží velmi precizní popisy životních příběhů konkrétních lidí. Mě osobně kniha velmi obohatila a zanechala ve mně natolik silnou – i paměťovou! 🙂 – stopu, že už jsem její principy zavedl do svých kurzů němčiny. Obecně však taková integrace s sebou přináší dva potenciální problémy: student musí být ochoten pravidelně vyvíjet ono zvýšené mentální úsilí nutné pro efektivní ukládání nového učiva do paměti, učitel musí zase vyvinout sofistikovanější výukový systém. Dobrou zprávou je, že v dnešní době moderních technologií to pro vyučujícího nemusí být takový oříšek, já se jej rozhodl rozlousknout pomocí aplikace Quizlet, jak o tom píšu zde.