Minulost jako klíč k přítomnosti. Interview pro hlubší pochopení němčiny
Protože podle tvrzení mnoha studentů umí být němčina občas až ďábelsky záludná a já sám neměl o původu celé řady těchto „záludností“ tušení, požádal jsem o pomoc toho nejpovolanějšího – samotného ďáblova advokáta. S interview souhlasil, protože se mi však svěřil, že po vzoru dnešních čtenářů dovede udržet pozornost pouze po omezenou dobu (což bude ale spíše tím, že už je velmi, velmi starý, díky čemuž toho na druhou stranu mnoho pamatuje), rozhodli jsme se sejít vícekrát.
Díl 4: Deset věcí, které jsem o němčině nevěděl
Dnes jsem pana advokáta požádal, aby mi představil pár překvapivých souvislostí ze světa němčiny, o kterých jsem doposud neměl tušení. On se jen lišácky pousmál a z rukávu vysypal deset důvodů, proč bych měl na svých znalostech ještě zapracovat.
1. schön a schon
Milý pane kolego, povězte, pletou se vašim studentům slůvka schön (pěkný) a schon (už)?
Ano, to musím potvrdit, občas se jim skutečně pletou.
Potom vězte, že z pohledu historie byste pro své studenty měl mít pochopení. Příslovce schon totiž vzniklo právě z přídavného jména schön a mělo i odpovídající význam, ke kterému později přibyl význam současný. Pouze v tomto novém významu se schon užívá až od konce 16. století. To ostatně platí i o příslovci fast (skoro), které, jak už sám jistě tušíte, vzniklo z přídavného jména fest (pevný).
No, přiznám se, netušil jsem jedno ani druhé. To jsou mi tedy souvislosti. Je takových příbuzných párů víc?
Ani ne, milý pane kolego. Původně se ale odlišovala všechna příslovce vzniklá z přídavných jmen. Dnes už vám mohu nabídnout jen dvojici lang (dlouhý) – lange (dlouho). To je ale výjimka potvrzující pravidlo.
Pravidlo?
Rozdílné tvary přídavného jména a příslovce byly postupem času sjednoceny, takže zatímco např. herte dříve znamenalo tvrdý a tvrdě se řeklo harte, dnes oba významy vyjádříme jediným slůvkem hart.
Lze tedy říct, že u výše zmíněných dvojic schön – schon a fest – fast nedošlo ke sjednocení tvarů z důvodu posunutí významu?
Výborně, pane kolego, sám bych to neřekl lépe.
2. Zrádná to hudba
Jak jistě víte, pane kolego, přízvuk je v němčině u většiny slov na první, resp. kmenové slabice. Není ovšem bez zajímavosti, že v indoevropštině, ze které se drtivá většina (nejen) evropských jazyků vyvinula, byl přízvuk volný, mohl se tak usídlit na jakékoli slabice. Volný přízvuk „zdědila“ např. starořečtina, latina nebo ruština. Za jakýsi „vzdálený dozvuk“ těchto tendencí můžeme v němčině považovat pohyblivý přízvuk u výrazů vycházejících ze slova Musik (hudba): Musiker – Musik – musikalisch – Musikalität. Na svědomí jej zde mají části slov mající původ v řečtině, resp. latině.
No, dobře, ale kdy se tedy v rámci vývoje němčiny přízvuk přesunul na začátek slova?
Přesun přízvuku na začátek slova je spjat se vznikem germánštiny, která se postupem času z indoevropštiny vydělila.
Ale jak mi vysvětlíte pohyblivý přízvuk v angličtině? To je přece také germánský jazyk?!
Vysvětlím vám to velmi stručně, neboť jako advokát zde obhajuji němčinu, nikoli angličtinu: I v angličtině přízvuk často stojí na začátku slov. Jedná se právě o slova germánského původu. Slovy přejatými se to však v angličtině jen hemží, proto ten pohyblivý přízvuk, kterým je angličtina doslova proslulá.
3. Ich was
Když už hovoříme o angličtině, věděl jste, že ještě v 17. století se v němčině zčásti užíval původní tvar (ich) was (byl jsem)? Můžeme ho tak najít např. u Martina Luthera.
I tentokrát jste mě dostal, to jsem nevěděl… Co ale způsobilo, že z was nakonec vzniklo war?
Tvar war slovesa wësen, o kterém jsme se mimochodem bavili minule, je ve srovnání s tvarem las slovesa lesen – náležícím do stejné třídy sloves – výsledkem opačné tendence. V obou případech sice v préteritu proběhlo sjednocení kmenů jednotného a množného čísla, zatímco ale v případě lesen „zvítězilo“ jednotné číslo, v případě wësen číslo množné:
Hmm, dává to smysl. Teď jsem si dokonce vybavil, že jste nedávno v souvislosti se způsobovými slovesy upozorňoval na dříve rozdílné kmeny préterita silných sloves v jednotném a množném čísle.
No vida, něco jste si z našich setkání odnesl.
4. Prkna, která znamenají svět
Ale teď snad něco na odlehčení. Věděl jste, že ono okřídlené Bretter, die die Welt bedeuten pochází z pera Schillera, a sice z jeho básně An die Freunde?
No, tohle bych opravdu vědět měl…
5. Goethe a Schiller měli českou výslovnost
Vidím pane kolego, že se trochu červenáte, pojďme to tedy rychle zamluvit. Když už hovoříme o Schillerovi, představte si, že tento klasik nezapřel svůj švábský původ: Hlásky ö a ü totiž nevyslovoval se zaokrouhlenými rty, jak to zajisté učíte své studenty, nýbrž tak trochu jako nebozí čeští školáci na první hodině němčiny.
Máte pro toto tvrzení nějaké důkazy?!
Aber freilig, pane kolego. Audionahrávkami vás sice nepotěším, Schillera nicméně usvědčují jeho rýmy: Söhne – Szene, untertänig – König, Miene – Bühne. Podobně na tom byl Goehte, jehož frankfurtská němčina dala vzniknout rýmům jako Augenblicke – zurücke; Bügel – Riegel.
6. „České“ r
Zůstaňme ještě chvíli u výslovnosti. Zřejmě budete vědět, že pokud jako Čech neovládáte německé hrdelní r, za chybu to v žádném případě považováno není ani to nebrání správnému porozumění. Navíc i v částech samotného Německa se najdou oblasti, kde se „české“ r běžně vyslovuje. Zřejmě ale vědět nebudete, že ono hrdelní r artikulované na opačné straně jazyka, tedy v oblasti kořene, je záležitostí až posledních staletí. Ještě ve středověku tak němčina znala pouze „české“ r vyslovované pomocí kmitající špičky jazyka.
Vidím, že naše r evidentně nebude tak české, jak se při porovnání se současnou němčinou může zdát, zajímavé!
7. Síla přízvuku
Napadlo vás někdy, že erlauben (dovolit) a Urlaub (dovolená) spolu úzce souvisí?
Vlastně ne. Ale teď, když vidím obě slova vedle sebe, tak mi to přijde vlastně docela logické. Odlišnost bych viděl v předponě. Souvisí to nějak s tím, že er- přízvuk nenese, zatímco Ur- ano (erlauben x Urlaub)?
Výborně, pane kolego. Zatímco předpona er– vznikla oslabením původní předpony, Ur- je původní prastarou předponou, která díky přízvuku zůstala uchráněna od jakýchkoli změn. Více než tisíc let starý předchůdce slova Urlaub tak byl urloup. Mimochodem zcela analogickým procesem si prošlo sloveso erteilen spřízněné s podstatným jménem Urteil.
8. Zrod zájmena kein
Řekl byste, že v písmenku k zájmena kein (žádný) se ukrývá negace zbytku slova, tedy zájmena ein? Onou negací, jak vědci vyvodili, byla záporka nech-. V kombinaci s navazujícím –ein se ch změnilo na k a začátek záporky se redukoval:
nechein → nekein → kein
Hmm, to jsou mi věci…
9. sind jako pamětník starých časů
Z historického pohledu se může jevit jako paradoxní, že zakončení -en ve třetí osobě množného čísla přítomného času, např. sie machen (dělají), považujeme za běžnou věc, zatímco tvar sie sind (jsou) vnímáme jako odchylku. Pravdou ovšem je, že právě v tomto tvaru se ukrývá původní zakončení sloves: -ent. Dříve se tak např. místo současného sie helfen (pomáhají) užívalo sie helfent.
Proč dnes tedy máme u sloves ve třetí osobě množného čísla zakončení -en?
Již relativně brzy, počínaje 12. stoletím, začal být tento tvar postupně nahrazován tvarem první osoby množného čísla, řekněme v rámci obecné tendence ke sjednocení, zjednodušení. Na druhou stranu můžeme do roku 1523 tyto tvary najít ještě u Martina Luthera.
10. Tajemství roboty
Věděl byste, jaké tajemství v sobě ukrývá slůvko Frondienst (robota)? Zřejmě ne, jak mohu odečíst z výrazu vaší tváře. Dovolte mi tedy, abych pokračoval. První část slova, Fron, vznikla z frô, které znamenalo muž. Postupem času bylo toto slůvko ovšem vytlačeno současným výrazem Herr (pán).
Hmm, budiž. Ale řekněme, že už jsem od vás dnes slyšel zajímavější věci. Tady nevidím žádné propojení se současnou němčinou, studenti takovou informaci nejspíš příliš neocení…
Tak to mě mrzí, pane kolego, pokud jsem vás tentokrát příliš nezaujal. Dovoluji si k výše zmíněnému však doplnit, že přechýlením vznikl z frô (muž) tvar pro slabší pohlaví – frouwa, dnes Frau (žena, paní).
WOW! Vy jste ďábel, tak tohle je opravdu pecka!
Nikoli, milý pane kolego, já jsem pouze jeho advokát. A pak, to vaše výrazivo…
Já vám každopádně moc děkuji za prohloubení svých znalostí a budu se těšit zase příště!
Nemáte zač, pane kolego, immer gerne.