Gabriel Wyner: Navždy plynule. Jak se rychle naučit cizí jazyk a nikdy ho nezapomenout (Jan Melvil Publishing, 2020)

Zásadním problémem knihy je fakt, že v originále vyšla už v roce 2014. Od té doby se událo nejen několik změn v digitálním světě, s nímž je kniha poměrně úzce propojená, ale především sám autor přišel s jednou podstatnou změnou – v současné době nabízí stejnojmennou mobilní aplikaci Fluent Forever (tak zní název knihy v originále), která nebohému samoukovi mnohé z toho, co je mu v knize naloženo na bedra, zase odnímá.

Nejprve je ovšem třeba vyjasnit, o jakou knihu se vlastně jedná, protože z názvu ani podtitulu to zcela zřejmé není: Jde o příručku pro samouky. Obsahuje praktické tipy, konkrétní podrobné návody a pokyny a je koncipována pro velmi samostatné jedince, kteří mají učení se cizímu jazyku zcela ve své režii.

Jejich největší úkol spočívá ve vytváření vlastních výukových kartiček, tzv. flashcards, jak je známe například z aplikací Quizlet nebo Anki, na kterou v knize autor odkazuje. Publikace ovšem zahrnuje i pojednání o fungování mozku, paměti či zákonitostech jazyka jako takového, která vycházejí ze současných vědeckých poznatků. „Tahle kniha se věnuje mnoha věcem: jazyku, lidskému mozku, procesu učení, podstatě slov. V zásadě je ale o učení se jazyku pomocí výukových kartiček.“ (s. 177)

Právě ona „doprovodná“ část, která se explicitně nevěnuje výukovým kartičkám, si z mého pohledu zaslouží největší pozornost. Autor v ní představuje systém intervalového opakování a varuje před pouhým mechanickým opakováním učiva namísto vybavování, což jsou mimochodem principy obsažené i v knize Nauč se to!.

Ústřední ve vztahu k vytváření výukových kartiček je pasáž, ve které se Wyner věnuje čtyřem úrovním mentálního zpracování daného jazykového jevu (např. nového slovíčka), které umožní obejít „mentální filtr“ naší mysli a jsou tak klíčem k efektivnímu uložení do paměti.

Velký přínos knihy vidím v důrazu kladeném na správnou výslovnost. Autor představuje mezinárodní fonetickou abecedu (anglická zkratka IPA) a objasňuje význam tzv. minimálních párů pro osvojení hlásek, které se vyskytují pouze v cílovém jazyce.

Přímo úžasný je „Klíč k mezinárodní fonetické abecedě“ v příloze knihy, který velmi přístupnou formou za pomocí obrázků popisuje všechny základní pohyby jazyka a rtů při artikulaci hlásek. Mám pocit, že zvláště my Češi jsme stran výslovnosti poměrně „imunní“ a že na nové hlásky obvykle velmi rychle a ochotně rezignujeme.

Horší je, že se to týká i učitelů samotných: já si například ze svých asi čtyř kurzů španělštiny nepamatuji, že by se kdy věnovala zvláštní pozornost onomu „tajuplnému“ zvuku mezi b a v, který u mě díky Wynerovým znázorněním ztratil mnohé ze své neproniknutelnosti.

Za zmínku dále stojí využití mnemotechnických pomůcek. Jak autor vysvětluje, v zásadě se jedná o paměťové techniky používané na paměťových soutěžích. Tímto způsobem je tak prý dokonce možné vypořádat se např. s německými podstatnými jmény. Pomocí jednoho „živého“ obrazu si lze u daného slova vybavit současně gramatický rod i koncovku množného čísla.

Velmi zajímavé je i pojednání o tom, jak si děti postupně zažívají gramatiku své mateřštiny. Pro každý jazyk lze definovat neměnnou posloupnost osvojování jednotlivých jevů (Wyner tomuto záhadnému mechanismu v naší mysli říká „jazykový stroj“). Anglickojazyčné děti tak např. v rámci sloves nejdříve začnou tvořit průběhový tvar s koncovkou –ing, poté nepravidelný minulý čas, pak pravidelný minulý čas a až nakonec třetí osobu přítomného času.

Vtip je v tom, že u dospělých učících se cizí jazyk je posloupnost stejná, podle autora tudíž nemá smysl např. u začátečníka učícího se anglicky donekonečna drilovat formulaci he eats, aniž by už ovládal fáze předchozí.

Kniha dobře poslouží i jako rozcestník, pokud nás zajímají další zdroje a odkazy na jazykové služby. Poskytuje tipy, kde na internetu najít cenově dostupného rodilého mluvčího, jaké si obstarat slovníky (ať už frekvenční, tematické, překladové nebo výkladové), prozradí, jakým způsobem v cílovém jazyce začít číst knihy a sledovat seriály, a v neposlední řadě se čtenář dozví, kde najít neomšelá konverzační témata.

Autor hovoří i o užitečnosti vytvoření učebního návyku, kterým jako takovým se mimochodem podrobně věnuje James Clear ve svém bestselleru Atomové návyky. A jak už je u anglosaských autorů dobrým zvykem, kniha je velmi přehledně členěná, obsahuje spoustu názorných příkladů výukových kartiček, na konci kapitol jsou shrnuty „hlavní body“, a dokonce je připojen i glosář základních pojmů.

Po slovech chvály a nadšení nyní ovšem přichází čas upozornit i na nedostatky. Jak už bylo naznačeno v úvodu, kniha z roku 2014, do češtiny však přeložená až letos, obsahuje několik neaktuálních informací týkajících se „elektronického světa“, které většinou prostřednictvím poznámek uvádí na pravou míru autorky českého překladu Libuše Mohelská a Irena Hanušová. Ty mimochodem odvedly pořádný kus práce, nejen co se kvality překladu týče, ale i proto, že z povahy textu byly často nuceny knihu doplnit o specifika češtiny.

Opravdový kámen úrazu se však ukrývá v hlavní části knihy zaměřené na praktické použití čili na vytváření vlastních výukových kartiček. Nemohu se ubránit pocitu, že entuziasmus pro učení se cizím jazykům autorovi zastřel pohled na běžného člověka, který čistě z pohodlnosti mnohdy raději upřednostní kurz, než aby se stal samoukem. A pokud se přece jen samoukem stane, s největší pravděpodobností není s to vyvinout ono herkulovské úsilí, aby např. sám od sebe psal eseje a nechával si je pravidelně opravovat rodilým mluvčím (kterého si sám vyhledá) a veškeré opravy si pak přenášel na výukové kartičky.

Samostatné vytváření kartiček s sebou navíc nese obrovské riziko chybovosti, které by měl podle autora eliminovat opět rodilý mluvčí, což ovšem celý proces vytváření kartiček jen dále komplikuje. Nemohu se tak ubránit dojmu, že autorovo vysoké mínění o samostatnosti a zápalu studentů-samouků vychází z nedostatečného obeznámení s realitou.

Dalším „zádrhelem“ je autorův požadavek nekompromisně eliminovat mateřštinu na výukových kartičkách. Typicky je tak na lícové straně obrázek a na rubové odpovídající slovo v cílovém jazyce. To s sebou ovšem opět přináší celou řadu „nepraktičností“ (například jak od sebe odlišit kartičky se slovy přítel, přátelský a přátelství, když mohu místo mateřštiny použít pouze obrázky), pro které sice autor řešení poskytuje, ta ovšem jen dále zvyšují náročnost při vytváření kartiček.

V této souvislosti se také nabízí skutečné vysvětlení pro autorovo varování, že sada kartiček vytvořená jinou osobu nám bude v podstatě k ničemu (jelikož jsme obrázky ke slovům cílového jazyka nepřiřazovali my sami, nemáme šanci si je vybavit). Není ale namísto absence vlastního tvůrčího procesu na vině prostý fakt, že kartičky neobsahují slovní ekvivalent v mateřštině?

Autor v knize zkrátka vychází z přesvědčení, že efektivitu učení se cizímu jazyku zajistí pouze vlastní tvůrčí proces (při vytváření kartiček) a s ním spojené průběžné a systematické budování osobních vazeb k výrazům v cílovém jazyce: „Jeden z důvodů, proč programy a kurzy výuky jazyka selhávají, spočívá v tom, že jazyk vám nikdo nemůže dát, musíte si ho sami vzít.“ (s. 49) Jelikož jsou ale autorovy požadavky na samouka z výše uvedených důvodů nereálné, je třeba sáhnout ke kompromisu.

A to autor několik let po vydání knihy sám činí: Uvádí na trh mobilní aplikaci Fluent Forever, která samoukovi sice jistou svobodu při vytváření kartiček stále ponechává, ta se ale de facto omezuje pouze na výběr mezi již vytvořenými možnostmi (uživatel si např. vybírá z předvolených obrázků; volí si, jaká slova z již sestavených vět se chce naučit navíc atd.). Aplikace samotná se jeví dobře, její nevýhodou pro české samouky je ovšem fakt, že je určena primárně anglickým rodilým mluvčím (tomu je např. uzpůsoben výklad výslovnosti). Dále není bez zajímavosti, že autorovo v knize tolik propagované tažení proti mateřštině už tak zcela neplatí, v aplikaci existuje možnost si na dané kartičce (prostřednictvím rozbalovacího menu) zobrazit anglický překlad.

Staví-li se autor ve své knize k jazykovým kurzům mírně řečeno rezervovaně, svou aplikací jeden takový de facto vytváří. Evidentně tak koriguje svůj pohled na věc. Mně osobně kniha obohatila, ovšem z toho důvodu, že jsem ji četl nikoli jako samouk, ale jako učitel a že se tak díky ní mohu inspirovat při „ladění“ systému výuky ve svých kurzech.